Civilizace Na Ústupu
CIVILIZACE NA ÚSTUPU
máš pocit marnosti
někdy nad rozlitým mlékem
střípky svých snů
zameteš pod koberec
oprášíš kostlivce ve skříni
potom se schováš pod deku
jakoby utéct před sebou
dalo se někam
máš v rukách
divotvornou kouli
v ní je tvůj osud
již dávno vyjeven
tam tvé srdce tlukoucí
píše osud tobě
má lásko jediná
když konečně pochopíš
sama sobě určuješ pravidla
není nad tebou žádná moc
uctívám tě
stejně jako sebe
každý večer před spaním
jako nejvyšší formu božskosti
tvé dlaně líbat
a k tobě se přitulit
pevně se přitisknout
k tvé hrudi
a cítit ten tlukot
srdce uvnitř tebe
položit se na záda
a chvíli bez dechu
sledovat to nebe nad hlavou
je tak krásné a dokonalé
stejně jako ty
když ti vítr
vletí do vlasů
s bláznivou radostí
malého dítěte
bude ti čechrat vlasy
dívej se taky
jak mraky plují
můžeš být součástí
každého z nich
být třeba labutí
a vnímat čerstvou vodu
co je země součástí
miláčku můj
křičím ze spaní
tohle je život
který se nevrací
tohle máme v sobě
naučím se květinám rozumět
stejně jako tobě
budeme zase děti
na louce ztracené
a přesto šťastné.