Den Barvený Na Černo
DEN BARVENÝ NA ČERNO
ještě svůj hlas
co my vše vyčítá
po nocích dlouhých
kdy jen kapky na římse
ruší ticho kolem mne
a v hlavě brouci
jak po zdi lezou
v přívalu myšlenek
navždy už zavalen
co víc říct a nebýt sám
sebou navěky zapovězen
z hloubky svědomí
vynoří se černý stín
na rukách mých
krev mrtvých
a v nedostatku sebeúcty
propadám dalším zoufalstvím
kráčím po světě
a vlastně už netuším
PROČ
na kolenou otlaky
od věčného klečení
a dávno nevyslyšených modliteb
zrakem uhýbám
před vším co staví se mi
do mé vlastní cesty
až zapomenu doopravdy
na všechno kolem sebe
až zapomenu na zapomnění
v černé díře vesmíru
zůstanu uvězněn
a nouzový východ
cihlami zazděn
všechny ty směšné věci
co dějí se mi
připadají mi zbytečné
jako všechny katedrály
postavené a zasvěcené
všem vymyšleným bohům
bojovníci i válečníci
nastupují do boje
v plné lesklé zbroji
a války zase nic nevyřeší
ani ty uvnitř nás
co každý tu svádíme
pod svou maskou ničeho
slupkou prázdnou
bez duše i víry
sám ve své schopnosti