Dveře Chodba Židle
DVŘE CHODBA ŽIDLE
v létě jako v zimě
na břehu řeky stojíš
jako kdysi malý chlapec
bojíš se vstoupit
než tě vlny pohltí
než tě voda obejme
máš ještě tolik sil
abys řekl popravdě
kdo ti cestu ukázal
kdo ti srdce naplnil
tím věčným světlem
já chci ti ukázat
když mi ruku dáš
kam jdeme v tichu
ke komu patří duše
a jestli ještě umíme
zapálit ten oheň
co v nás stále je
i když se někdy tak těžko hledá
ukryté před světem
své poklady schováváš
hledači je marně hledají
a přitom někdy stačí
jeden polibek
a ledy roztají
nechceš přeci navěky
stát se kusem ledu
nepřístupní lidé
možná zahynou v hněvu
otisky tvých prstů
na zamlženém skle
z ledové strany domu
zase pozoruji
tvou tvář v mysli mám
až se někdy probudím
ze snu do jiného dalšího
poskočím v naději
znovu tě potkám
v podobě třeba jiné
jen to věčné nekonečné
zase nás protne
spojí nás v okovech
které dobrovolně si nasadíme
kterých se nezbavíme
jen mávnutím křídel
jen jedním slovem
tím neupřímným a nepravdivým
jestli chceš všechno vzdát
musíš pravdu vyslovit z nitra tvého