Konec Pověstí
KONEC POVĚSTÍ
slovo dalo slovo
a já se vrátil z vesmíru
když všechno jsem objevil
jen svůj klid
navěky ztratil
tohle mezi námi
co je napsáno
nevydrží na vždy
přesto v lásku věřím
a jak sukně se jí držím
tak v klubu bohů
najdi své místo
zasedni a přej si
co všechno život může dát
v lidské podobě
budu tu stále stát
jen pod kapucí
a pod úsměvem
socha stojící
a srdce možná už nebušící
hruď se ještě vzdouvá
do plic kyslík proudí
a život neřekl své poslední ne
slova jen k smíchu
pocity stejně nevyjádří
když to všechno naše
ještě je tu k pousmání
déle než bych chtěl
utrpení na kříži
tak dávej slunce na oblohu
a hvězdy do nížin
a odlesk na hladině
když vlnka stíhá vlnku
a já se ptám
zdali moře ještě zřím
nebo všechno krásné
už jsem proměnil
za svůj klid
a židli před monitorem
já nejsem jaký se zdám
jaká může pravda asi být
pod nánosem
tisíce let výchovy
a několik světelných let zapomnění
a tak se jazyk plete
když vidím v dálce
svůj maják
kde zastaví se čas
a jen já a moje láska sedí tu