Lidské Mraveniště
ještě trochu výš
nemá smysl hledat
v lásce pravidla
jen jednou rukou
najdeš ten svět
ve kterém se rodíš
jsi synem hor
a dcerou nebes
uvnitř cítíš často
bolest obrovskou
jen tvým dotykem
jen tím malým zázrakem
zase zmizí
já toužím ulehnout
vedle tebe lásko
já toužím probudit se
a cítit tvé teplo
v tajemných krajích
mezi básněmi
mezi řádky slov
je napsáno víc
mnohem více ticha
dává více smyslu
před oltářem koberec
pokleknout není tak snadné
jak by se mohlo zdát
vidíš na obloze
stále stejné hvězdy
i měsíc přes veškerou snahu
nakonec stejně
doroste do úplňku
a tak v koloběhu
žiji svůj život
jako jeden mravenec
jako jedna hlava
v moři lidských těl
kam poděla se myšlenka
proč nikdo ji nechce
jen ve své věříme
nechceme přijmout jiné
jen co známé a stálé
a tak se bojíme
vystrčit hlavu z písku
a vidět neviditelné
až poslední hlas se ztratí
v tom obrovském davu
co změní se jinak
budeme pořád jen stádo
tupé a poslušné