Naše Umírání
NAŠE UMÍRÁNÍ
jak může slovo zranit
ego svého příjemce
když vyřčené
nelze vzít zpátky
tak tu visí nad námi
tak nějak složitě
co všechno chceš
připadáš si hloupě
na co stačíš ty
a co dostaneš
pak se klidně vyplakej
a plkej klidně dál
jak ti svět nerozumí
a proto zůstal jsi sám
teď na rukou
jen cizí krev ulpívá
jak dávné cesty
které zarostly keři
a jen jejich trny
ničí tvé šaty
a tví kůže podobná
cárům tvých šatů
položím hlavu na polštář
z chvojí a trávy
a mým stropem
bude tisíce světel
ze všech hvězd
a jen koruny stromů
těch co tu jsou po staletí
dělají mi společnost
než noc se rozpustí
v návalu slunečního svitu
a celá ta podívaná
nezabere tolik tvého času
ale když na všechno
máme jen spoustu času
a výmluv plný dvůr
tak zacykleni v blahobytu
naší konzumní společnosti
na březích řek
kam teď chodím raději
než chrámů nákupních center
vidím život žít
ne užírat se starostí
jestli peníze vládnou světem
a než se odhodláš
překročit tu řeku
všechnu svou odvahu
musíš držet v srdci