Nedělní Klid
turbulentní doba
prý žádá celé muže
mezi ně nepatřím
jsem jen na okraji
kde je mi dobře
cítím ve vlasech
tu volnost větru
cítím ve spáncích
krev a myšlenku
na nekonečnou cestu
kdesi v hlubinách
všech tvých pohledů
na kolena padám
před svojí bohyní
a jen ve tvářích
ta barva červená
co změnila můj postoj
ano umím se stydět
umím žít jen tak
bez zbytečných pravidel
a radovat se ze slunce
které dnes vyšlo
a nikdy se neunaví
a bude mi svítit na cestu
do tvého náručí
kde může spočinout
můj unavený pocestný
sny se mi zdají
a stále dokola
a hledám jak procitnout
do nového světa
jak smířit se s tím
jaký vždy jsem byl
co vzal jsem si z vesmíru
a co mu vracím
dávám si do kapesníku
svoji další slzu
schovám si ji
na horší a suché dny
a poprosím o odpuštění
každičkou vílu
které dnes potkávám
a míjím bez pozdravení
zahloubán do sebe
do svého nitra
překračuji pohoří
zdolávám řeky
a v zakletém zámku
snad dnes rozsvítím