Nekonečno Opuštěné
NEKONEČNO OPUŠTĚNÉ
a zbyl tu jen rám
z tvého obrazu
střípky i mozaiky
co maloval jsi neustále
s každým svým pocitem
teď nad tou škodou ustrneš
a pak se nic nezmění
život půjde dál
a ty v něm také
semletý a prázdný
jak nádoba bez dna
a světlo v očích
pochmurný má nádech
a na tom nic není
opít se vínem
nebo něčím levným
na chvíli zapomenout
a nebýt ničím
jen hvězdou na nebi
jen světlem nočním
dívat se na sebe
v jezírku i moři
nebýt nic
jen mrak na obloze
větrem se nechat hnát
a obletět celou zem
a svůj náklad slz
potom někde složit
jako liják jako déšť
a další kroky tě nutí jít
nasadit dnes masku
s úsměvem neupřímným
či nastavit smutek
míjet lidi
bez zájmu a pohledu
neřečnit planá slova
ani plamenné projevy
a v rukou mít svou
tu vlastní svobodu
a dívat se třeba nahoru
na nebe blankytné
a v tom všem mít klid
nenechat se nikdy vyrušit
vždyť teď máš ten dar
na chvíli jen žít
jak sám bys sis přál
jenže všechno přeruší
zvonění budíku
a panika je tu nanovo