Nemám Pokoru
NEMÁM POKORU
když na víčkách máš
tu rosu z deště
když sebe ztrácíš
ve smršti sněhových vloček
kde se bere každé ráno
odkud hvězdy jsou
máš přání nevyřčené
utopené kdesi v sobě
jestli se bojíš
je nejvyšší čas vykročit
vylézt z rakve dní
probudit se do života
už přeci jen tak
nechceš jen být
ráno a pak večer
stále dokola
sám sebe už neřídíš
a dav tě nese na ramenou
jen splynout slyšíš čísi hlas
chceš se však utrhnout
a vyrazit třeba na měsíc
jen prostá slova
zní z tvých úst
zamilovaný básník
v nálevně alkoholu
po třetím panáku
hledá mezi lidem
další nekonečný rým
a co hledám já
proč se jen plazím
s opilými v ulicích
když ani doušek života
ještě jsem neochutnal
a teď sedím kdesi v křoví
a křeče smíchu
ničí mi bránici
jaký je rozdíl v tom
čím zrovna jsi opilý
ještě mládě
přesto oči starce
tíha světa pohřbila
ten věk nevinnosti
jen tiše projít kolem
hodit drobné do misky
tiše se zastydět
za ten svůj smích
a omluvit se bohům
za noční rouhání
s lahví v ruce