Nemáš Opravdu Strach
probuzen tmou
za víčky se zrcadlící
v kousku duše nepokoj
nad vším kolem mne
vznáší se stín
naprostého souznění
i dokonalé lásky
jestli se bojíš projít
dveřmi do zahrady
opustit svou klec
v co ještě věřit
když nemáš na pohled
poslat ho známým
které ještě máš
než voda odnese
všechno i čas
můžeš ještě stát
na skále u břehu
vnímat závan věčnosti
než skočíš dolů
své vlasy ponoříš pod hladinu
jediný nádech
zadržet alespoň na vteřinu
nepokojný dech
co bylo určené nám
ještě po okapu stéká
i slza v oku
co zdála se věčná
v čem spočívá naše souznění
v čem se potápíš
když ne v lásce
tak podívej se do očí
jestli všechno nesou
kousek světa na viděnou
ve svém srdci máš
zbytek nikdy nenavštívíš
přesto nemáš pocit
zbytečného vědomí
proč jinde chceš poznat vše
a nikdy se nezastavíš
co za smysl všechno dává
to někdy po nocích
tak strašně tě trápí
chci ve tvém stínu být
přesto se hřát
na výsluní lásky
která je nám společná
daná dotykem i polibkem