Neumím Někdy Žít
NEUMÍM NĚKDY ŽÍT
od rohu se odlepí
snad tisíc stínů
a vykročí za mnou
a ta smrt na jazyku
co mě právě stíhá
úzkost u srdce
tohle jen hlava vymyslí
tohle popsat jde tak lehce
a jak popsat lásku
která kolem tluče
nemůžu se dívat
a tak zavřu oči
a nechá se kolíbat
na vlnách souznění
co se občas ztrácí
a vítej můj osude
vejdi do dveří
sudičko obejmi mě
já nebojím se tě
v plaveckém úboru
pomalu do řeky
jen krok a ještě jeden
pak už se potopím
jen hlava nad vodou
a srdce někde v oblacích
potom se odevzdám
všem příchozím
není nedobytných hradů
jen zatvrzelých srdcí
a možná se ještě probudím
na louce na trávě
a tam si budu snít
a prožiji život básníka
tak jak vždycky chtěl jsem
aby vědma věděla
že alespoň jednou
za milion let
prozřel jsem
polibek do dlaní
a pohlazení ve vlasech
to všechno mám rád
jak se tak dívám
svět to často chce
a já mu tak vděčný
za každý den
kdy můžu se dotknout
tvé krásné kůže
a přijmout všechno
co jen láska dát dokáže
a tak se dívám
na nebe a mraky
a tiše pluji s nimi