Nikdy Se Nepolepším
jako zmrzlý pták
co padá k zemi
mé vlasy nejlepší
co na hlavě mám
mé vypelichané peří
uvnitř zmatek nad zmatek
obrovské provinění
strkám hlavu pod polštář
ať nejsem vidět
ať má tvář vrásčitá
skrytá je před světem
před sluncem zalitou zemí
své smutné oči
stejně nejraději
klopím k zemi
v co vlastně věřit
kam kráčet dál
slza na krajíčku
jen po tváři zmatený
náznak kyselého
mého jediného úsměvu
proplouvej mezi krami
jako věčný básník
kameny kolem tváří
jen těsně uhýbají
v co věřit máš
sám sebou zrazený
po střeše stékají poslední touhy
odtékají do sklepa
podívám se vzhůru
na nekonečný vesmír
podám mu ruku
a poprosím o trochu energie
na mé milované snění
ve svém interním světě
kde všechno mám
kde není bolest
ani jiné ublížení
kde plním si vše
po čem asi toužím
mám ruce od krve
umazaný jsem celý
ve víru svou
tu moji poslední
už asi nevěřím
jen energie světa
vysávám do sebe
abych přežil další den
v náručí nepřátel