Osobní Neschopnost
OSOBNÍ NESCHOPNOST
naposledy poprosím
to dnešní ráno
za to věčné odpuštění
poprosím o trochu vody
tu milou pocestnou
co mne dnes míjí
a snad ještě kůrku chleba
mohl bych žádat
než ráno odejde
a ten pocit zůstává
oči tak těkají
po všech částech světa
místnost veliká
jak mnichova cela
sám v sobě
jen nepořádek
bez možnosti dobrat se
nějakého začátku
proč tolik slov
pořád ven dere se
nekonečný kolotoč
myšlenky vítám
a hned se s nimi loučím
jestli tu zůstávám
nejsem ničím výjimečný
a to co mám na rukách
není lidská krev
vždyť sám se necítím být
ani trochu člověkem
tam kde to končí
tam těžko se dostává
já chci vidět ještě dál
a přesto se svého obrazu
v každém zrcadle lekám
už dávno se nepoznávám
a sám sebe proklínám
když duše stala se součástí
mého věčného já
tam kde odpočívám
nikdo by nechtěl být
ohnivé lože
a peklo za dveřmi
sny se mi vrací
a já jim nerozumím
proč říkají mi některé věci
nutí mě k hlubšímu zamyšlení
obrazy a střípky
toho co už bylo
i čeká jen na ráno