Pečuji Vůbec O Duši
PEČUJI VŮBEC O DUŠI
když jsem se usmál
patřil mi svět
pod zamračenou oblohou
každý hledal slunce
a teď odepsán
a odstaven na vedlejší koleji
dítě s duší poety
co nalezlo svůj klid
alespoň prozatím
ve tvém náručí
tak mi dej slova
která jsem chtěl říct
ó dobrý osude
vždyť o nic víc se neprosím
jen nepromrhat zase dnes
v sobě tu touhy
říct to jinak než vždy
totiž na čem mi záleží
na lásce i souznění
když držím tvou ruku
mám vždy chuť
zakousnout se do rtu
a už nikdy nic neříkat
slova co zraňují
myšlenky jenž hlavou
neustále se toulají
a chtějí mou pozornost
napořád získat
já nechci se s nimi
dál trápit a zaobírat
tak nakreslím snad jen rukou
co vede od srdce
na obloze vzkaz
obrovské srdce
a už víc nic nesbírat
a hlavu si špinit
vším tím světem
který kolem mne
tak nebezpečně kráčí
a mojí víru
na lepší vlastní já
po několikáté ničí
copak nejsem schopen
zapomenout na minulost
a být tu teď
alespoň nechvíli přítomen
ruka již ochabla
a není co náhle psát
když umírají naděje