Pod Hladinou Deprese se Topím
POD HLADINOU DEPRESE SE TOPÍM
dneska všem závidím
těm milencům na ulicích
závidím jejich smích
jak tonoucí se stébla chytá
když led už se nad ním zavírá
a temné hlubiny lákají
a prosí o tvůj svět
jak ještě hluboko klesnu
než ucítím pevnou zem
a když se zeptám svého mlčení
na všechny své hříchy
zase jen ticho je mi odpovědí
a ptám se tedy tebe
má lásko
kde se teď touláš
se svým srdcem
kde v tom zmatku světa
zapomněla jsi mne
čekám osamocen
pod smuteční vrbou
a další půlnoc mých temnot
právě odbijí
náhle se rozsvítí
světlo co neláká
ta kontrolka věčného snění
do vínku kromě fantazie
dostal jsem i její temné zákoutí
jak běžec na okruhu
stále vracím se na začátek
a myšlenky vedou
vysoko na body
jen ten úsměv v sobě mám
co patří tobě
který jsi u mne zapomněla
to sladké na v puse zhořklo
a proti mé vůli
zve tu depresi dál
jen ať prý klidně vstoupí
a já se ptám v téhle hrůze
všeho co mám
půjdeme tomu čelit
jak silný může být ten proud
který strhne vše
a dokáže zničit i nepoznané
jen víčka se sami zavírají
a hledají spásu ve tmě
která je ihned obklopí
a srdce ještě tluče
někdy tak splašené
a ptám se tedy sám sebe
čeho se bojíš
co osud ti vzal
a myšlenky nezkrotné
stejně dnes vyhrají
až srdce se hrůzou rozskočí