Posvátné Ticho
POSVÁTNÉ TICHO
lajdák ve svém nitru
neuklízím svůj svět
zanáší se popelem
a jiným smetím
v tomto našem já
kde všechno držíme
jeden druhého za ruku
po špičkách chodíme
bojíme se dotknout našich slz
jak když jsou jedovaté
musíme vědět všechno
a podstatné nám uniká
ve výletě do minulosti
přítomnost nám uniká
jeden dlouhý rozhovor
a usínání v náručí
když tebe cítím
jsem navždy v bezpečí
jediná žena
po které toužím
které chci dát
své srdce na dlani
rozesměj mne zas
ať vím neustále
o čem život je
poslední mohykán
mezi všemi světy
kráčí tiše
a jeho šeptavý hlas
provede nás
abychom věděli
jestli je to opravdové
stejně jako když
u srdce bolest cítíš
a chce se křičet
chce se řvát
a potom hlas utichá
já opuštěný ve svém náručí
opuštěný sebou
jak jen umím být
propuštěný dobrovolný vězeň
náhle neví co si počít
s tou svobodou
s těmi křídly anděla
všechno je zapomenuté
jen láska věčný plamen
rozehřívá zase
moje tváře
moje srdce