Pouto Křehké
POUTO KŘEHKÉ
jestli se někdy bojíš
tak jako já
v nekonečné lidské mysli
svou tichou hloubku máš
a polibek pro lidi
a svátek krásných vět
jsi sama a jediná
co nosí vztyčený hřbet
polibek v touhách
co nosí je noc
teď se můžeš ptát
kdo komu jde na pomoc
a až se vrátíš
svou lásku uhas
v nekonečném proudu slz
máš tolik krásných slov
a bojíš se je použít
tvůj pocit básnířky
co někde se ztratil
a vejdi do dveří
a nezavírej za sebou
i já vcházím do snů
někdy postraní brankou
a všechno co jsme my
toho se nebojím
na tom kopci nad městem
kde kdysi mě líbala
postavím pomník
za všechny padlé
a nekonečné pouto moří
bude ti průvodcem
na majáku strážném
kde temné noci hledím
silným reflektorem
mořskou pěnu podráždím
podívej se na mne
hlavu ke mně slož
polibek na dobrou noc
asi se sluší
a tvé vlasy na polštáři
mají barvu černou
a jen můžeš hledět do stropu
kde promítáš si film
o nekonečné lásce
co spojí duše osamělé
na jejich dlouhé cestě
po celém světě
kde jsou jako hosté
někdy tak uvězněné