Rozpolcení
ROZPOLCENÍ
má slova ve větru
i přes velký křik
jen tak tiše zní
mé zbytky vlasů
ve větru se vlní
pod pokličkou mlhy
jen mé oči svítí
všechno se zdá vzdálené
a já ve svém smutku
ponořen hluboce
jestli ještě chceš
slyšet můj hlas
mé nářky i vyznání lásky
jsem tu jen pro tebe
celý a tvůj
chci cítit tvůj dotyk
abych nikdy nezapomněl
v co kdy jsem věřil
a padá mé tělo
do připravených hrobů
a těžce vstává
jako opilec po flámu
nad vřesovišti vznáší se
podivně smrdutá mlha
v té zase bloudím
a bludičky s divoženkami
zase lákají mne
abych se utopil
jako už tolikrát
potom hlavu pod vlnky
a moře ticha kolem mne
jen rybky se o mne
v moři tmy otírají
nechci se vynořit
chci cítit ten chlad
a své slzy rozpustit
už v tak slaném oceánu
až vystoupím na břeh
uvěřím v lásku
když kolem mne
bude krásně cítit
jako tvá vůně
když z cest se vracíš
jako objetí naše
když po tobě toužím
i smutek lze prožít
silně a intenzivně
ať klidně si navždy