Sluneční Kostel
SLUNEČNÍ KOSTEL
rozlehl se křik
po místnostech temna
kdo nařídil lidem dát
všechno ze sebe až do dna
jediná pravá cesta
zapovězena kdesi
a zmateně stojíme na křižovatkách osudu
marně čekáme na zelenou
která nás na cestu pustí
kdo poruší zákazy
v co ještě věří
modré oči máš
láskou jsi zasažená
a já nečekám nic
než pohlazení tvé
ruce ve vlasech mám
a je to tak krásné
miláčku vejdi prosím
ukaž mi svůj svět
až se ti navrátím
z dávných hubených let
milování dávný lidský dar
a najednou je odepřen
vlastní duší
a ptám se lidí
copak chceme zemřít v zapomnění
já toužím po tobě
chci ti to říct
chci ti to všechno dát
co v sobě mám
srdce tlukoucí
které plane ohněm
a řeknu klidně všem
láska je pro mě vším
jedno teplo pod společným sluncem
jen se přitisknout
a být v tobě
zase nádherně ztracen
nehledám únikový východ
jen všechno co jsme my
lásko rozumíš my
a já jsem tomu rád
když nebe se navrací
přesně tak k nám
jako my k němu
tupé davy jen hledí
cestou neznámou nechodí
miláčku prosím otevři
své oči
šeptala jsi mi
a já ti teď děkuji
když vedeš mě sebou
do hlubin neznáma
zase beze strachu
tvá náruč hřeje.