Jdi na obsah Jdi na menu
 


Sluneční Kostel

7. 9. 2014

SLUNEČNÍ KOSTEL


rozlehl se křik

po místnostech temna

kdo nařídil lidem dát

všechno ze sebe až do dna

jediná pravá cesta

zapovězena kdesi

a zmateně stojíme na křižovatkách osudu

marně čekáme na zelenou

která nás na cestu pustí

kdo poruší zákazy

v co ještě věří

modré oči máš

láskou jsi zasažená

a já nečekám nic

než pohlazení tvé

ruce ve vlasech mám

a je to tak krásné

miláčku vejdi prosím

ukaž mi svůj svět

až se ti navrátím

z dávných hubených let

milování dávný lidský dar

a najednou je odepřen

vlastní duší

a ptám se lidí

copak chceme zemřít v zapomnění

já toužím po tobě

chci ti to říct

chci ti to všechno dát

co v sobě mám

srdce tlukoucí

které plane ohněm

a řeknu klidně všem

láska je pro mě vším

jedno teplo pod společným sluncem

jen se přitisknout

a být v tobě

zase nádherně ztracen

nehledám únikový východ

jen všechno co jsme my

lásko rozumíš my

a já jsem tomu rád

když nebe se navrací

přesně tak k nám

jako my k němu

tupé davy jen hledí

cestou neznámou nechodí

miláčku prosím otevři

své oči

šeptala jsi mi

a já ti teď děkuji

když vedeš mě sebou

do hlubin neznáma

zase beze strachu

tvá náruč hřeje.