Sluneční polibek
SLUNEČNÍ POLIBEK
parsek slunce
hladí tě ve vlasech
nakloníš hlavu
rukou si je prohrábneš
dívám se na tebe
tak pomalu zasněně
dechu se mi nedostává
v tom pohybu je vše
plachost srny
síla šelmy
já nerozhodný
odvržený sám sebou
kousek opodál
pod tmavou siluetou
neschopen vyjít na tvé slunce
zdolávám kopce
potichu bos a sám
kdo právo dal mi
dotýkat se květů
utrhneš kopřivu
bolestně jí trháš listí
je v tom síla návratů
do údolí ráje
odkud si vyhnán zase a znova
na cestu z kamení
poprvé za dějství mé tragedie
dopadlo slunce i na mě
osvítilo ruku mou
šeptalo
pohlaď jí třeba jen nesměle
a má ruka plachá jak stín
projela tvou hřívou
a zanechala stopu na srdci
neotáčej svou tvář
od slunce ke mně
já tvůj stín jsem
ať kamkoliv jdeš
stín co nelze dohonit
ani zvednout ze země
plížím se podél zdí
pro tvůj věčný polibek
nikdy s tebou nepřekročím
práh temnoty
tam stíny nemohou
jsem jen sluneční hra
ještě naposled než slunce zapadne
a dá ti polibek na dobrou noc
předběhnu tě já
jen tobě pro radost
schválně jestli až zase slunce vyjde
a ty vyjdeš na svou pouť
budu s tebou i já
tvůj stín, láska a prokletí.