Srdce v Hrudi Uvězněná
SRDCE V HRUDI UVĚZNĚNÁ
nahmatám si pod kůží
to mé srdce dunící
stále tluče svojí píseň
lásky stal se věčný přítel
chtělo by tak křičet
a zatím v hrudi uvězněno
rozletět se do kraje
zpívat píseň neposednou
o všem co kdy cítilo
a přálo si i prožít
kde se zase toulalo
a taky říci s kým
ale ve svém tichu
mezi žebry bije
aby celé tělo mohlo
oddati se lásce
a tak má hlava stále
za soumraku taky
i když den si hraje
na noční probuzení
myslím stále na tebe
a na očích vidím
plamínky jak plápolají
také chtějí něco říct
avšak ticho někdy víc
poví mi než myslím
žádné strachy
žádné ale
miluji tě bláznivě
a teď se zase začervenám
za slova pronesená
vždyť má touha neposedná
nedává mi žádná práva
křičet nahlas zase
co si myslím o životě
jen pro lásku narozen
jak poutník nenalezen
však zahleď se do očí
těch skleněných mých
schválně kam propadneš se
copak budeš dneska snít
já ve svém nitru
hřeji si tě dál
i kdybych nikdy už nepotkal tě
vím proč jsem tě chtěl
poznat jak jen se dá
v hloubce ranních rozjímání
a dnešní večer jako každý jiný
zase mě něžně donutí
v myšlenkách se vrátit tam
kde mi bylo nejlépe
totiž do tvé náruče
a ty jistě ještě spíš
když břeh se rána dotýká
a já kdesi na cestách.