Uloupený Den
ULOUPENÝ DEN
už se jen divím
kam došly naše korky
kde všude zanecháme
naši stopu
co zničíme
a už nikdy neobnovíme
po nás potopa
a pak jen smích
z nebeských výšek
všechno pokryté
jen bílou plachtou
a pod ní není nic
už jen takové pobláznění
nad tím co mohlo být
vždyť v duchu si věřím
zvládnu prý vše
co si usmyslím
jen ego tě ovládá
a já za ním nechci
už dál jít
vysvobození z pout
věčných propletenců
kde není co bylo
a je co nikde není
oheň dohořívá
a já náhle ve strachu
ze soumraku a tmy
nevím co si počít
tak se jen skrčím
a navždy už mlčím
tak pojď do mé náruče
a nech se vést
jestli máš odvahu
od zoufalce čekat
svojí poslední záchranu
sedím někde na židli
a přemýšlím nad vším
a nemám touhy
a sny mne opouští
někam do výšek
a dálek tedy jdu
pouze s tím
co v srdci mám
s uzlíčkem se svým
skromným majetkem
a s vírou v něco
co sami neumíme
popsat vůbec
ztraceni ve zmatcích