Ve Stínu Měsíce
VE STÍNU MĚSÍCE
na stole plný popelník
přestože jsem nikdy v životě
nevykouřil jedinou cigaretu
hledím na těžké nebe
a ptám se ptáků
kdo podpírá jej
v jeho nekonečném šedém smutku
ještě po hmatu
vedle postele
hledám křišťálovou sklenku
v ní kapku živé vody
než vstanu každé ráno
do žil se pomalu
vkrádá závan života
kdo vyvětrá místnost
je kouřem zaplněná
pohled do očí
krásné tiché víle
mihne se mezi stromy
v kabátku bílém
na nekonečných pláních
nedoženeš ji nikdy
když pokryl je sníh
z ledové hory
a vločky do vlasů
dopadnou v tiché smrti
a já zaslepen láskou
kráčím za ní
po stopách ve sněhu
jak vlk na stopě
jako by byla jen kořist
naplněný po okraj
bez ní se dusím
nemůžu dýchat
když není a neexistuje
dej mi ruku do dlaně
ať se jen zahřeje
když potkal jsem tě
poznal jsi mě
v tichu svého já
jediným pohledem
byl jsem jak pod rentgenem
postavím si sněhuláka
kdesi tam v horách
na stromky bílé šaty
a kousek dřeva
pod tím vším tichem
budu tě líbat
hořkost v ústech
poblouzněně polykat
a ptám se tě zase
v noci nekonečné
v tichu objetí milenců
před pohlazením na dobrou noc
hlasuješ pro lásku?