Ve Své Dokonalé Nesamotě
VE SVÉ DOKONALÉ NESAMOTĚ
polibek na tvář
než se ztratíš
v nekonečném světě
jen tvé stopy
na této planetě
postupně překryje prach
a na tom všem
můžou všichni
velmi netečně tančit
já se tě ptám
kde je náš svět
ta láska vysněná
to všechno nevyřčené
co tak pevně nás spojuje
jako ruce pod stolem
než všechno se rozpustí
zůstane jen věčná energie
její krásný jas
který sluncem nazveme
a tisíce planet
ucítí ten nekonečný žár
který je doopravdy v nás
spálím tě v sobě
jako dřevěný špalík
jen z tebe budu živ
ještě dalších sto roků
než bude mi souzeno
znovu o tvou přízeň
s rytíři bojovat
než v klání bez vítěze
podaří se mi tvé
tak krásně něžné srdce
znovu očarovat
a znovu tě pomilovat
abys byla tak krásná
jak mé srdce pamatuje
jak všechno je společné
touhy lidské
po svobodě po lásce
po souznění večer
i za pozdních rán
pojď ke mně blíž
ať polibek ti dám
na tvou tvář
pak se jen schoulím
do tvé náruče
než nové si mne najde
projdu tím starým
na konci ti dám
ten nejkrásnější dar
své hříšné srdce
jen ty si ho zasloužíš
má květinko z luk
já narodil se s tebou
i umírat budu tak