Věčné Proměny
VĚČNÉ PROMĚNY
mé tělo jednotné
uvnitř se rozkládá
chci vidět sebe
jak ráno vstávám
skrze okna zavřená
vítr stále vchází
myšlenky splašené
hasím žízeň něčím
co snad ještě lépe hoří
v dešti i v bolesti
rozprostírám deštník
nevidět neslyšet
jen najít svůj cíl
tam kam dojdu
bude jednou líp
další ze všech kroků
do bláta do hlíny
a teď musím jít
stále vpřed
do dalších vnitřních prostorů
opustit minulé
zanechat za sebou
další z mnoha lží
kterým stále věřím
jestli se znovu narodím
co budu dělat pak
v co budu věřit
i jak budu vypadat
a budu mít alespoň naději
pamatovat si něco
z tohoto života
jestli ucítím lásku
budu věřit v ní stejně jako teď
když zvu jí do dveří
ráno i večer
pořád neustále
vítám myšlenky nepokojné
a neumím jim říct
ať odejdou pryč
stále jen dokola
jsem sám v sobě
navenek jiný
uvnitř bouře
na dlani jen zrnko prachu
co bylo kdysi srdcem
co tak nezbedně tlouklo
nahý a zapomenutý
na hlavní třídě
jen jednu noc neprožít jako zvíře