Vztek v Sobě Nosím
VZTEK V SOBĚ NOSÍM
asi nejsem silný dost
když moji tvář
dokáže zkřivit touha
snění a stesk
zdá se mi o tobě
pořád a znova
jako o princezně na trůně
a já její zahradník
jen pramínek tvých vlasů
přitisknout k sobě
šeptat do něj vše
přání které nevyslovíš
a nikdy neřekneš
však nejtajněji po něm toužíš
a z nebe blesky
místo kapek deště
dnes zem ničí
a ohně z nich vzejdou
ozářit obzor chtějí
no a já budu užasle
sledovat to divadlo
jako poslední divák
ptám se někdy na otázky
na něž nikdo nedá odpovědi
však duše po nich hladoví
chce znát proč tu na zemi
vlastně byla zrozena
a ptá se sama sebe
kam kráčet dál
stojím li na rozcestí
a má nejlaskavější
má zrovna ovázanou tvář
vezmi mě za ruku
moc po tom toužím
když jako zbabělec
večer pod deku
svou hlavu složím
a nejsem přeci ze železa
spousta věcí trápí mě
a jen láska zasunutá
v srdci stále je
ale jak se tvářím věčně
na obrazech bytí
není ničím odrazem
bojím se jak ti ublížím
tím vztekem v sobě
který nenápadně klíčí
vede mě někam
a přesto se mu neubráním
ještě jeden krok
do neznáma světa
ptám se tě má milá
jestlipak nás ještě čeká
otevřená náruč lásky
u jezera snění.