Zákoutí duše
ZÁKOUTÍ DUŠE
vztek co se mnou lomcuje
nezná hranic dní
v listí na zem spadaném
hledám tvoje odpuštění
svitek neznámého kouzla
křičím do temnot
nehledej a nenáviď
heslo pro neznámou
pod víčka slzy
už dávno se nevejdou
lhostejný naštvaný
kráčím za tebou
nehledám tě protože bych chtěl
neznámou sílou
za tebou tažen
posaď se na louku
pod uschlý strom
v jeho prázdné koruně
tak tiše sedí on
podívej se vzhůru
jestli ho zahlédneš
dej mu kůru z chlebů
vděk v jeho černých očích
nikdy se neobjeví
bere tě samozřejmě
jako tisíce jiných lidí
metafora sám před sebou
změním se v orla
uletím do hor
neobjevený a nepoznaný svět
v mém nitru bouří
s každým výkřikem
tichá část se souží
zemřeš ve zlobě
sám nad sebou
bez viny lehkostí nadnášen
co je to s tebou
dej mi objevit
zákoutí tvé duše
odnesu si do hrobu
mlčenlivě tvé tajemství velké.