Zlato Co Se Netřpytí
ZLATO CO SE NETŘPYTÍ
lesní studánka
kde živou vodu
chci opět pít
neodnesu do neznáma
co v dlani není
všechna přání
co psal jsem ti
dávno jsi vyplnila
teď v tvém náručí
moje hlava odpočívá
kdesi v našich srdcích
ukryto jest tajemství
jak všechno krásné
v lásce proměněné
stále jest s námi
tolik strachu ze života
ještě více ze smrti
ve všech okamžicích
stále jsi falešný
svoje divné pózy
co naučil tě život
tolik beznaděje
tvůj druhý život
ve studnách chladných očí
topím se zas
před zrcadlem vyprávím
jaký byl bych rád
a odpovědí mlčení
a jiné světy vzdálené
nic dalšího nám nedají
a tvé víra nezemřela
jen jsme více spojení
touha co je jen myšlenkou
ta se nikdy nepočítá
ve chvílích posledních
kdy umírá noc
vstupuje mezi nás
jen jeden paradox
co není strachem
je živou vodou
a mezi kameny
jdu bosou nohou
a každé škobrtnutí
doprovází škodolibý smích
jako by v botách
člověk kráčel líp
a až se najdu
ve svých cestách
první ty to budeš vědět